I když jsem z dějepisu maturoval, radši se zabývám tím, co je teď, než tím, co bylo. Ale cestou z hor jsem se zakoukal do zpětného zrcátka a zamyslel se nad tím, jak rok 2014 rychle utekl. A co všechno přinesl. Tady je pár věcí, které mě během přemýšlení nad uplynulými roky napadly…
Už je to přes dva a půl roku od prvního klienta
Od prvního klienta, pro kterého jsem pracoval sám za sebe a ne pod hlavičkou agentury. V kalendářních měsících to pro někoho není taková doba, mně ale přijde, že za tu dobu uplynulo několik světelných let.
Už první klient mi ukázal kladné i záporné stránky práce na volné noze. Hrozně mě ta práce bavila, měl jsem nad vším kontrolu, vymýšleli jsme pěkné věci. Byl to ale první klient a já měl pocit, že mu musím ve všem ustoupit. A tak spolupráce skončila několika nezaplacenými fakturami a zařeknutím se, že to byla poslední práce bez podepsané smlouvy.
A tak jsem byl najednou na volné noze. Se vším všudy.
Nebyla to jen pracovní noha, co se mi uvolnilo. V té době, kdy jsem se rozhodl skončit v agentuře, jsem si také usmyslel postavit se na své nohy a opustit jistotu v podobě vlastního pokoje a maminčiny teplé stravy.
Trochu rozdíl oproti tomu, když jsem tehdy četl články od všech těch volnonožců či slavných agenturců, co si cestovali všude možně a práci dělali (zdánlivě) jen tak pro zábavu. Trochu rozdíl oproti těm lidem, kteří v oboru jsou třeba devět, deset let a občas to vypadá, že jedou jen tak ze setvračnosti, „protože se tady všichni znají a protože tu byli první“.
Oproti tomu já počítal každou korunu a občas si užil týden o polívkách z pytlíku. Když se zadařilo, tak i se dvěma rohlíky. Ale byla to nezapomenutelná škola. I když teď vídím, že to nebyla nejšťastnější kombinace rozhodnutí, určitě nelituju.
Chtěl jsem ale trochu jistoty.
Klienti přibývali velmi pomalu. Hned s tím druhým ale spolupracujeme dodnes. Hledal jsem je všude možně a vyzkoušel si nespočet slepých cestiček. A tak se o mě tu a tam pokoušel duch nejistoty, který mi pomalu ale jistě podsouval, jestli jsem to s těma všema svobodnýma nohama nepřehnal.
Pomalu jsem proto koukal, kde by se dalo zajistit něco stabilnějšího. Nechtěl jsem agenturu, spíš být u nějakého nového projektu, kterému bych mohl pořádně pomoci a být u něčeho, z čeho vyroste super věc (což je myšlenka, která mě neopustila dodneška :-)).
Postupně jsem hledal, občas se s někým sešel. U jednoho fajn projektu už jsem měl jít podepisovat smlouvu, když přišel mail, že si to rozmysleli. Nálada pod psa, doma prázdná lednička, moc dobře si pamatuju ten pocit, že to už je fakt v háji. Ještě jsem se ale ani nestihl dolitovat, když mi přišla poptávka od velkého klienta, který je další v řadě, se kterým spolupracuju dodnes.
Od té doby si myslím, že vím, co znamená „všechno zlé je pro něco dobré„.
Ticketon „a pak už to šlo samo“
I když klientů přibývalo, nakonec jsem si našel i jeden ten projekt, kde jsem mohl být od začátku a pokusit se něco velkého stavět. A i když tahle představa mi u Ticketonu nakonec nevyšla, poznal jsem díky tomu spoustu super lidí, takže když jsme se s Viktorem loni v září loučili, i slzička málem ukápla.
Tou dobou už ale o klienty dlouho nebyla nouze. Pracoval jsem nejvíc v životě (i když to zase není tak velké měřítko 🙂) a mohl jsem si klienty vybírat. Byl to ten moment, kdy někdo říkal, že mi to jde tak nějak samo. Tu samou věc, co já jsem si říkal o špičce online marketérů před 3 roky. Rozdíl byl v tom, že já už teď věděl, kolik práce, slepých uliček a dřiny za tím je.
Bylo mi třeba 10 nebo 11, když mi Bohouš – jeden z mých prvních florbalových trenérů – při letním drillu říkal: „Teď tě to bolí a nesnášíš to, ale když vydržíš, bude to stát za to„. Nic výstižnějšího bych k tomu pohledu do zpětného zrcátka asi nevymyslel.
Co dál?
Chtěl jsem se jen rychle ohlédnout. To už sice nevyšlo, ale věštit, co bude dál, určitě nebudu. Zase se – stejně jako poslední tři přelomy roku – na ten nový hrozně těším. Co přinese, kam se mi podaří posunout, co všechno zažiju.
Platí, že chci být součástí něčeho velkého, něčeho super. Zároveň se ale chci starat o svoje výborné klienty a těžit z jejich kampaní to nejlepší. Chci, aby moje kampaně byly ty nejlepší. Neznamená to, že za ně potřebuju dostávat nějaké sošky, stačí mi, když uvidím, jak díky mé práci klienti vydělávají.
Chci se dál a ještě víc věnovat školením, workshopům a všemu dalšímu mluvení (a psaní) o PPC a věcech s tím souvisejících. Rozčiluje mě, kolik lidí má o online marketingu zkreslené představy a chci s tím něco dělat.
Co to znamená konkrétně, nebo jak se mi to povedlo, se ale dozvíme asi až se zase za rok podívám do toho zpětného zrcátka. Bude to ale jízda!
P.S. Přeju vám, abyste se – až se za rok ohlédnete za rokem 2015 – těšili na ten další tak jako já teď!
Lukáš Krejča
